čtvrtek 21. května 2015

Moje cesta před cestou: ERASMUS II.

První díl tohoto článku zde

4, Fáze "půjde to"
Čekalo mě setkání s paní koordinátorkou po téměř třech letech. Byla jsem ve čtvrtém ročníku, už trochu více ostřílená studentka a měla jsem jasný plán. Vycestovat na začátku pátého ročníku do Norska, udělat tam maximum zkoušek, vrátit se a napsat diplomku. Když to nebudu stíhat - nevadí. Prodloužím si studium, ale vítězilo přesvědčení, že to za to stojí.

Byla jsem zásobena zkušenostmi z vyprávění přátel. Slyšet to naživo pro mě mělo největší přínos. Stejně tak jsem se totiž dostala ke couchsurfingu - díky vyprávění jedné mé kamarádky. Z toho důvodu pořádám pravidelné kurzy o tom, jak přes něj cestovat. Osobní vyprávění je v tomto nezaměnitelné za přečtené informace.

Když jsem vytáčela číslo paní koordinátorky, měla jsem ruce sevřené v pěst. Řekla jsem jí jasně, co chci, jakou mám představu a co jsem si už zjistila. Chovala se ke mě úplně jinak. Hned po prvním setkání věděla, že odjedu a udělám pro to cokoliv a její jednání vůči mě tomu odpovídalo. Zprvu mě to překvapilo - čekala jsem opět odrazování a negativismus.

Až časem mi došlo, že mě vlastně vůbec nepoznala. Nebyla to ona, kdo byl "jiný" člověk. Byl to můj jiný přístup. Místo uplakané puťky, která by "jako chtěla někam jet, ale jako neví kam a co od toho čekat" před ní stál člověk s jasnou vizí a mnohem větší sebejistotou. Neměla důvod o mě pochybovat, protože já sama jsem v tu chvíli měla pouze minimum pochybností.

Následovalo zdlouhavé papírování, o kterém mluví každý, kdo vyjel na stáž, ale já se chci vrátit k mým největším obavám, které se z velké části ukázaly neopodstatněné.

a) manžel a rodiče: mě maximálně podpořili, abych jela, i když jsem se bála, že nebudou souhlasit
b) peníze: jsem si vydělala a byly to jedny z nejlepších chvil v práci - věděla jsem, že každá vydělaná koruna půjde na můj cíl/sen a to mě hnalo dopředu
c) rozpočet: měla jsem strach, že mi nevyjdou peníze v tak drahé zemi. Rozpočet jsem nastavila tak, abych si mohla užívat a přitom měla určitou rezervu pro všechny případy. Překvapilo mě, že po návratu mi zbylo i na koupi nového notebooku a týdenní dovolenou v Holandsku. Rozpočet se skládal zhruba ze 2/3 z peněz ze školy a 1/3 z mých peněz. S hlídáním financí mi dost pomohla aplikace toshl.
d) angličtina: v prvních pár týdnech ta technická pokulhávala, ale nakonec jsem se rychle adaptovala.
e) předměty: musela jsem vybírat z předmětů mimo můj obor, kde jsem si nebyla tolik jistá a celková úroveň byla vyšší. Musela jsem se učit opravdu tvrdě.
f) závazek financování: jednou z mých velkých obav bylo, že neudělám zkoušky a budu muset vysvětlovat před komisí, z jakého důvodu to tak dopadlo. Pokud komise posoudí, že jsem jela na placenou dovolenou, kde jsem nic nedělala, musela bych vracet peníze škole. Ale přesto jsem si řekla, že za těch pár desítek tisíc tak dlouhý pobyt v Norsku stojí. Nakonec jsem udělala všechny předměty, i když s o dost horšími známkami než tady.

Co jsem si z této cesty před cestou vzala?
1, je pohodlnější říct, že něco nejde
2, nemá smysl se obklopovat lidmi, kteří nás v tom utvrzují
3, cíl, který skutečně chceme, přináší správnou motivaci
4, správná motivace dokáže přemoci nevhodné okolnosti
5, je důležité mít pevné postoje a rozhodnutí
6, náš postoj ovlivňuje, jak nás vnímá okolí

Jestli jste si říkali, že to nedokážete proto, že nemáte vhodné okolnosti, dost peněz, potřebnou znalost jazyka či něco jiného, věřte tomu, že se vším z toho se dá bojovat v relativně krátkém čase. Jediné s čím se nedá bojovat jsou nejasné cíle.

Je pohodlnější říct, že to nejde, vymluvit se a vzdát se hned na začátku. Ale když si vytvoříte okolnosti a dosáhnete cíle, po kterém toužíte navzdory tomu všemu, je to pocit, který zůstává na celý život. Mi osobně to dodalo sebedůvěru a výrazný posun, což dokazují i moje výborné vztahy s paní koordinátorkou. Vždycky jsem ji ráda viděla, se vším mi pomohla a naše domluva byla bez problémů. Jen jsem k tomu musela já dospět.




úterý 19. května 2015

Moje cesta před cestou: ERASMUS I.

Přemýšlela jsem nad tím, že když teď vyloženě necestuji, mohla bych svůj blog oživit rozhovory s lidmi, kteří vyjeli na stáž či za jiným účelem a vrátili se zpět. Mohla by to být skvělá inspirace pro všechny, kteří váhají nad tímto životním krokem. Ale pak mě napadlo - proč nezačít s rozhovorem přímo u sebe? Taky jsem vycestovala a moje pochybnosti dosahovaly výše než newyorské mrakodrapy.

Nebudu psát o tom, co mi osobně stáž dala, ani o tom, co jsem si přivezla zpět. Chci se dnes podělit o to, jaká strastiplná cesta vedla k mému konečnému rozhodnutí odjet.

Někomu to může připadat jako maličkost - zdá se, že na stáž dneska vyjíždí kde kdo. Skoro všichni už "někde" byli. Ale pro mě to byl (vedle toho, že jsem se skvěle provdala) jeden z největších dosavadních úspěchů. Věřím a doufám, že tento článek pomůže odbourat pochybnosti i ostatním. Jak může holka, která je vdaná vycestovat bez manžela a navíc v posledním ročníku, kdy se píše diplomka?

Jdeme na to...

1, Fáze počáteční myšlenky
Na úvod musím říct, že mě cestování okouzlovalo odjakživa. A proto jsem si hned v prvním ročníku na VŠ chtěla domluvit stáž na druhák. Nevěděla jsem o tom absolutně nic, takže jsem se (logicky) obrátila na fakultní koordinátorku ERASMUSu. Viděla, že nemám vůbec jasno a spíše se tak poptávám. Bavily jsme se a najednou se vyptávala na rodinnou situaci a financování cesty, a tak jsem jí řekla, že mě čekají výdaje, protože se budu vdávat a potom chci vyjet.
Její reakce mě uzemnila na dlouhou dobu: "Svatba? Á, tak to buďte v klidu. Vy se už nikdy nikam nepodíváte."

Dveře se zabouchly. Konec.

Odcházela jsem s pocitem, že po svatbě už se opravdu nikam nepodívám a bude to nemožné. Mimochodem, těch lidí, kteří mi řekli, že po svatbě už nic nebude, bylo mnohem víc. Já jsem tímto uložila stáž někam pryč. Byla to první chyba, kterou jsem udělala. Bylo pohodlnější říct, že to nejde a ještě to na někoho svést.

2, Jak se vrátila myšlenka, která byla zapomenuta
Cestování jsem se ale nevzdávala. Následovalo pár let, kdy jsme s manželem cestovali na vlastní pěst po USA, Francii, Holandsku. Na oplátku jsme hostili u nás doma. Poznávali jsme podobně smýšlející lidi - couchsurfery, freelancery, cestovatele. Takže, světe div se, i po svatbě jsem se někam podívala. Chtěla jsem v zahraničí strávit více času a hledala jsem možnosti. A myšlenka, která byla zdánlivě uložena k ledu opět vyplavala na povrch. Díky novým zkušenostem a lidem se to už zdaleka nezdálo tak nereálné.

3, "Nejde to" podruhé
Tentokrát jsem na to šla z úplně jiné strany. Měla jsem strach, že se opět potkám s paní koordinátorkou a všechno se zhroutí. Sice se jí nedalo vyhnout, ale odkládala jsem to setkání na co nejdelší možnou dobu.

Inspiraci jsem proto čerpala z řad přátel, kteří vycestovali a mezi lidmi, kterými jsem se začala obklopovat - cestovateli. Kromě dobrého domácího zázemí byla pro mě volba lidí, se kterými trávím čas, naprosto klíčová. Ale, nezrcadlí tak trochu lidé, kteří nás obklopují i nás samotné? Už kolem mě nebyli ti, kteří říkali, že něco nejde. Naopak, mluvili o tom, jak to jde a není to problém. A tohle silně inspirující seskupení mi dodávalo nový elán.

Mj, jsem ráda, že se okruh mých přátel tak výrazně selektoval. Byl to krok kupředu, i když tehdy jsem to tak nevnímala.

Začala se tvořit hrubá představa o tom, kam chci jet. Španělsko vypadlo, protože mi připadalo z hlediska studijní stáže příliš komerční a příliš jednoduché. Chtěla jsem evropskou exotiku. Něco pro mě zcela neprobádaného a méně "prázdninového". Vybrala jsem si proto Skandinávii a nejvíce mě táhlo Norsko.

A přišlo to podruhé. Pochybnosti - co se psem, co s manželem. Co řeknou rodiče na to, že jsem vdaná a chci jet na půl roku pryč. Z této stránky se vše vyřešilo neskutečnou podporou všech zmíněných.
Takže jsem začala řešit konkrétní datum a konkrétní místo.

Objevily se nová "ale". Mluvila jsem s přáteli, kteří měli ERASMUS za sebou a pořád jsem jim říkala "ale nejde to, protože nemám dost peněz/moje angličtina nebude stačit/moje znalosti nebudou stačit" a tak dále. Až mě jeden kamarád (díky mu za to) rozebral a řekl: "když to fakt chceš, ty peníze a okolnosti si vždycky seženeš".

To byl jeden z posledních momentů, kdy jsem přestala pochybovat a začala na tom tvrdě pracovat. Když jsem si nebyla jistá s nějakou konkrétní věcí, tak jsem se ptala. 

Další průběh cesty přinesu ve druhé části tohoto článku, která vyjde koncem týdne. 

Zůstaňte na (bez)drátě a díky za sdílení :-)

Druhý díl zde!







úterý 12. května 2015

Kdo chce být celebrita?

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co napíšu o své cestě do Dortmundu. Měla jsem napsaných asi 5 variant. V jedné z nich jsem popisovala, jak jsem se ve dvě ráno houpala s Němci na obrovské houpačce a v jiné zase atmosféru během fotbalu. Nakonec ale budu psát o jedné myšlence, která mě napadla cestou zpět. O jednom specifickém zážitku.

V letadle jsem letěla s fotbalistou - záložníkem Dortmundu. Seděla jsem od něj asi 2 řady. Vlastně jsem měla sedět vedle něj, ale vyměnila jsem si místo. Jako fotbalového analfabeta by mě to vůbec nenapadlo. Neměl nějakou zvláštní auru ani tabulku s nápisem "celebrita". Prostě normální člověk. Cestoval s dcerou.

Že je to významná persóna mi došlo v momentě, kdy jsme vzlétli a mohli jsme rozepnout pásy. Celá řada přede mnou se zvedla a šla pro podpis. Jak se lavinový efekt povědomí šířil kabinou, lidí přibývalo. Letuška, která ho zjevně balila, se rozhodla, že situaci vrátí pod kontrolu tím, že zapne "Fasten your seat belts", a tak jsme povinně seděli další hodinu a půl.

Fanoušci to ale nevzdávali. Vytáhli foťáky a při každé příležitosti dělali fotky. Kdykoli se otočil, když si objednával a taky když šel s dcerou na záchod. Bylo jí zjevně zle. 
Potom porovnávali, kdo má lepší fotku. Když už nebylo co fotit, hodnotili, proč si objednal zrovna colu, proč ne neperlivou vodu, a jestli si dal bagetu se sýrem nebo se šunkou.

Krizová chvíle pro fotbalistu nastala, když jsme po přistání přestoupili do autobusu, který nás vezl ke gatu. Vhrnuli se dovnitř jako šílené stádo s foťáky v ruce. V momentě ho okleštili a dělali snímky, zatímco dcerka poskakovala na sedačce.

To mě přinutilo zamyslet se.

Každý občas toužíme po slávě už pro ten pocit. Ale možná nevidíme tu stinnou stránku. Co když by holčička spadla a ublížila si, zatímco byl v zajetí opilých polských fanoušků? 

Představuji si nepříjemné pondělí (nebo jakýkoli jiný podobný den) a tu chvíli, kdy ke mě někdo brutálně přiběhne a bude se chtít se mnou fotit.
V takové dny nemám 
- chuť mluvit s lidmi (natož cizími),
- chuť nikoho vidět (natož sebe na fotce)
- už vůbec chuť se smát (a když, tak pouze nějakým ohyzdným způsobem).

Stojí to vůbec za to? V jistém smyslu mi anonymita vyhovuje. Třeba, když si v kavárně objednám v poledne sklenku vína a nikdo to (většinou) nehodnotí. Když mám sakra špatný den a nikdo si mě nevšímá.

Občas potřebuji prostor pro sebe a ne být pořád pod dohledem. A proto, když mi město přeroste přes hlavu, odjedu na týden na chalupu jen proto, abych byla sama. Beru sebou maximálně psy. A i když tam většinou celý týden jen odhazuji sníh, jsem... klidná. Potřebuji být sama a nepřemýšlet nad ostatními.

I když toužíme po slávě, je možné, že by tu ztrátu anonymity spousta lidí nedokázala ani ustát.







čtvrtek 7. května 2015

Sraz z Norska po 20-ti letech

Po roce a půl se uvidím se spolužáky z Norska. Jsou to všichni Němci, takže jsem si našla, co tam lítá z Katowic a napsala jim, jestli se přidají. Ozvali se docela nadšeně, že dorazí snad ze všech koutů Německa. 
Jsem taky nadšená. Jestli nepřijedou kvůli stávce železnic, zaplatím luxusní apartmán pro 5 osob, ve kterém budu sama a stanu se tak nejchudší osobou v Přívoze. A tam je konkurence veliká.

Fakty, o této cestě:
1, Sejdeme se v Dortmundu. Neptejte se proč. Prostě nejlevnější letenka.
2, Moje letenka je celkem jistě levnější než jejich cesta po Německu.
3, Mám obhajitelný důvod pro koupi (nějaké, jakékoliv) letenky.
4, Mám obhajitelný důvod cestovat.
5, Stihnu to za víkend.
6, No dobře.. Tak samozřejmě taky chci vidět svoje spolužáky po takové době. 
Ale důvody 1 - 5 jsou pro mě dostatečnou motivací hnát je přes celé Německo zrovna do tohoto ne zvlášť zajímavého města.

PS: Doufám, že je nenapadne použít google translator, jinak jsem s tím apartmánem fakt někde.


PS2 (pro jistotu): You know that Im just kidding, guys. Im really looking forward to see you!



pondělí 20. dubna 2015

Na vlastní nohy

Před pár týdny, ještě před tím, než jsem si koupila holandské kolo, jsem zařadila do svých běžeckých vycházek barefoot running. To znamená, že noha se dotýká země. Bez bot. Nechutné, já vím.

PROČ?
Zaujala mě představa mé rozmazlené nohy, ležící na načechraných polštářích pěnové výplně běžeckých bot. Proto jsem se rozhodla odebrat jí veškerý luxus opravdu z minuty na minutu. Vzala jsem boty na ramena a běžela nazpět jen v ponožkách s prohlášením, že dobré časy skončily.

JAK?
Jako správný Čech jsem si k tomu samozřejmě nic nepřečetla, takže nejdříve činy a uvidíme jak to dopadne. V záloze jsem měla četbu dostupné literatury, ale to až v případě, že by mi kvůli toho amputovali obě chodidla.

VÝSLEDKY:
Začala jsem barefoot zařazovat jednou týdně jako doplňkový trénink. Každý týden jsem postupně zvyšovala objem a sledovala změny. Výsledkem je především vyvracení mých mýtických představ o tom, co mě čeká na boso.

Mýtus 1: Bude to bolet
Na kamínky, větvičky a střepy z pivních láhví jsem si vytvořila imunitu celkem brzy. Bolely mě hlavně svaly neznámého původu, které si před tím vesele lebedily na matraci.

Mýtus 2: Prochladnu od země
Zkoušela jsem to zhruba od 10°C a bez problémů. Navíc, přirozená ventilace slouží jako prevence zapařených nohou. 
Doporučuje 9 z 10 lidí, kteří se mnou někdy jeli po běhu výtahem.

Mýtus 3: Určitě šlápnu do hovna
Pravděpodobnost šlápnutí do hovna bez bot = pravděpodobnosti šlápnutí do hovna s botama.
Objevila se ale jiná záludnost. Při večerním běhu jsem dvakrát udělala Van Damův Epic Split, když jsem uklouzla na slimákovi.

PROFESIONÁLNÍ RADA NA ZÁVĚR:
Kdyby náhodou byl někdo tak uvědomělý, a předtím než začne s během na boso, by si snad přečetl tento článek, mám jedinou seriózní radu. Než zahodíte boty do křoví, ujistěte se, že zrovna ten den na sobě nemáte bílé ponožky. Slimáčí sliz nejde vyprat.


pátek 17. dubna 2015

Obyčejný shoutout pro důchodce

Představte si důchodce, který:
- v lepším případě neví, co je sociální síť
- v horším případě neví, co je internet
- nemá rád změny
- nemá rád cizince

A vy se mu budete snažit vysvětlit, jak se cestuje přes mezinárodní sociální síť.
K tomu si představte, že tento jedinec bude na Vaší přednášce znásoben čtyřiceti.

Takže takhle nějak jsem si představovala svoji přednášku na U3V neboli univerzitě třetího věku. Ve středu jsem tam mluvila o CouchSurfingu a dalších alternativních trendech v cestování. Měla jsem z toho docela strach, protože téma není úplně jednoduché na přijetí i pro mladé lidi.

Představovala jsem si nevraživé pohledy, létající vajíčka a popřípadě létající francouzské hole. Překvapilo mě, že studenti U3V mají velmi dobrý přehled – používají e-maily, aby mohli komunikovat ve školních záležitostech, brouzdají zkušeně na internetu, využívají ho ke zjištění zajímavostí a sociální sítě jim rozhodně nejsou cizí. Řeč padla dokonce i na twitter! Měli lepší přehled než někteří mladí.


Z diskuze jsem si odnesla i několik nových myšlenek. Oproti mladším studentům jsem u nich viděla zájem a o to lépe se mi mluvilo. Přece jen, nestudují proto, že si to jejich rodiče přejí, ale proto, že to sami chtějí. A za to vše jim dávám palec.


PS: Až si to budete číst - a já vím, že jste si mě proklepli, máte můj obdiv a dík za trpělivost s mojí přednáškou :).
K.

neděle 5. dubna 2015

Holandský styl

Pořídila jsem si kolo. To v zemi, kde každý nějaké má, nikoho nepřekvapí. V kolárně v našem domě máme totiž více kol než kolik v něm žije lidí. Ale protože horák mě fakt ničím nenadchl, koupila jsem si kolo holandské.

Naše kolárna.

Jeho základní charakteristiky jsou, že se na něm sedí vzpřímeně a není určené na výkony. Ty bych totiž neměla ani kdybych seděla na formuli 1 mezi koly. 


Moje představa o jeho využití byla jasná. Chtěla jsem ho protože:

- jsem líná převlékat se do cyklo-oblečení
- od domu až do práce vede stezka kolem řeky
- v centru se dá auto zaparkovat jen s povolením
- moje oblíbené kavárny jsou v centru
- moje oblíbené restaurace jsou v centru
- moji oblíbení lidi jsou v centru


Na holandském kole jsem jezdila samozřejmě v mém zamilovaném Holandsku. Kamarádka, která nás hostila, nám dvě půjčila a ze sedla toho starého krámu s bednou Heineken na řídítkách jsem poznávala Den Haag. Víte, že to není zdaleka stejná jízda jako na horákovi?



Holandské kola totiž:

- nemají přehazovačku
- mají asi 50 kg
- mají gumy slicky
- špatně se ovládají
- přestože to výrobce popírá, unesou i více osob najednou



Jezdili jsme na nich celé dny, a přestože to byl pro mě docela stres, cítila jsem se svobodně. Byl první únorový týden, slunečno, 5 - 10° C, cyklistické nebe - nájezdy z chodníků na cestu, ohleduplní řidiči, veškeré uzpůsobení pro cyklopohyb.




Kola vládnou Holandskem. Tyto jsou z Den Haagu. Nemáme snad jedinou fotku, kde by nebylo kolo.

Během pobytu jsem měla "jen" dvě zaváhání. 

První bylo, když jsme vjeli do úzké jednosměrky. Zprava byla lemovaná podélně zaparkovanými auty a zleva kolem mě projíždělo auto. Měla jsem prostor asi 70 cm. Přišlo mi, že i kdybychom já a moje kolo byli žížaly, nevlezli bychom se tam. Trochu mnou zacloumala panika a můj jezdecký styl se změnil ze "smooth & sexy" na "ode zdi ke zdi". 
V tomto případě spíš od auta k autu. První se mi zvrtla řídítka směrem na stojící auta, ale zdárně jsem je strhla zpátky rovnou na projíždějící auto. Řidič měl v tu chvíli málem infarkt. Za přejetí cyklisty by byl odsouzen do nejhoršího holandského žlebu.

S našimi přáteli Manon a Roachem během jízdy po Haagu.

Druhé zaváhání se stalo, když jsme jeli do centra Haagu na koncert. Nemyslete si, že Holanďana odradíte od kola tím, že by měl přebráno po party nebo by bylo pozdě. S kolem prostě žijete za každých okolností. Tramvaj byla zamítnuta a tak jsme se ve 2 ráno vraceli domů na svých strojích. Měla jsem pocit, že mi to jde lépe než kdy dřív. (Asi alkohol?) Celou cestu to byla pohoda. Už jsem byla úplná Holanďanka, když jsem si 30 metrů od baráku ostrouhala kolena o zem.


I přes tyto zážitky jsem si pořídila kolo do Ostravy. Přestože tady nejsou udělané nájezdy, řidiči chtějí cyklisty především zabít a každý má horáka, na kterého padá prach v kolárně.

Můj nový stroj. Kde jinde než věrně čekající před oblíbenou restaurací.
Zdroj: iPhone mojí kamarádky Katky :)

---
Není-li uvedeno jinak, fotky jsou z naší návštěvy Holandska v roce 2013